Dadi35@seznam.cz - případné nedostatky pište na tuto E-mailovou adresu
Bedřich Smetana E.F.Burian Eliška Krásnohorská Emil Škoda Emil Štrunc František Křižík Jindřich Plachta Jiří Trnka J.K.Tyl Josef Skupa Karel Gott Mikoláš Aleš Miroslav Horníček Miroslav Zikmund Vendelín Budil
Narodil se 2.března 1824 v rodině litomyšlského pivovarského sládka Františka Smetany údajně jako 13. dítě, někdy se také uvádí, že jako první chlapec. Vztah klučiny k hudbě se prokázal velice záhy, a tak ho otec nechal učit hudebním základům u místního učitele Chmelíka. Už v pěti hrál na housle v kvartetu a o rok později i na klavír, s nímž tak překvapil. Jenomže v Litomyšli nepobyl dlouho. Vždy vážená a obvykle dobře placená profese pivovarského sládka přinášela rodině slušné živobytí, ale na druhé straně časté stěhování. Bedřich navštěvoval školu pokaždé někde jinde. Na některých školách se necítil dobře, což se při jeho citlivé povaze odráželo v nevalném prospěchu. Tehdy se otec rozumně rozhodl nelámat hůl přes koleno, ale poslat syna dostudovat do Plzně ke svému příbuznému Josefu Františkovi Smetanovi, který tam byl profesorem gymnázia. Bedřich přicestoval do Plzně dostavníkem 6. října 1840 ve večerních hodinách. Město té doby bylo vzdušné, zbavené už středověkých hradeb, plné probouzejícího se společenského života měšťanstva. Jako šestnáctiletý přišel do města s předsevzetím zvládnout studia, ale ve svém přirozeném hudebním zanícení si nedokázal odepřít účast tam, kde se tančilo a hrálo. Zejména když byl často zván. Zápisky v jeho osobních denících z těchto let svědčí o Smetanově takřka nezbytné přítomnosti při nejrůznějších rodinných oslavách, na výletech a kulturních večírcích, při nichž také rád hrál na klavír. Spíše jen výjimečně se v Plzni setkával s osobnostmi s kvalitnějším hudebním vzděláním. Většinou to byly mladé dívky blízké jeho věku, jež ho inspirovaly k tvorbě polek, valčíků, ale také k prvním citovým vzplanutím. Za tři roky plzeňského pobytu dokončil svoje studia, psychicky dozrál a definitivně se rozhodl, že se profesionálně bude věnovat už jen hudbě. Plzeň opustil 6. srpna 1843
Narodil se 11. června 1904 v Plzni, zemřel 9. srpna 1959 v Praze, syn slavného operního pěvce Emila Buriana a synovec další proslulé pěvecké osobnosti - Karla Buriana. Kultivované hudebně zaměřené rodinné prostředí doplňovala matka Vlasta Burianová, jež byla učitelkou zpěvu. K Plzni se E. F. Burian necítil vázán - v roce 1909 přesídlili rodiče do Prahy. Všestrannost divadelních a hudebních zájmů, neúnavné fanatické zaujetí pro jejich uskutečnění ho provázelo od středoškolského studia. Proto nedostudoval smíchovské gymnázium. Zato pražská Konzervatoř a její Mistrovská škola s hrou na klavír a kompozicí u Josefa Bohuslava Foerstra ho v sedmiletém studiu bezvýhradně zaujaly. Od dvacátých let stál u zrodu většiny pražských avantgardních scén. Korepetoval, komponoval, psal o hudbě. Kromě práce ho nic nezajímalo, neznal kavárnu, fanaticky oddán práci žádal bez výhrady totéž od ostatních. Jako skladatel neopouštěl podněty folkloru. Inspiraci nalézal i v západoevropské hudební moderně. Jeho skladatelské dílo má široké spektrum - od jazzových songů (Chlupatý kaktus) přes zhudebnění Nezvalových surrealistických veršů se pokusil vytvořit operu buffu (Mistr Ipocras nezapře podněty středověkého Mastičkáře), od baletní hudby (Fagot a Flétna, Autobus) přes komorní skladby (osm smyčcových kvartetů) a melodramy dospěl k panoramatu symfonie (Symfonie s klavírním sólem), od recitačních kantát (Máj) sáhl k operní tvorbě (Janáčkovsky inspirovaná Maryša, avantgardní Bubu z Montparnassu). Pro repertoár avantgardního divadla D, jež založil a vedl , psal scénickou, taneční hudbu, písně, songy... To už se představil jako divadelník naprosto svébytného ražení. Proti lehkosti, hravosti a ironii Osvobozeného divadla V + W inklinoval k inspirativnímu vlivu lidové slovesnosti (scénická pásma Vojna, Lidová svita) či literárních nebo dramatických předloh (Lakomec, Lazebník sevillský, Evžen Oněgin, Hamlet). V roce 1941 byl zatčen a vězněn v Terezíně, Dachau, Neuengamme. Ani v Dachau nezapřel svou osobnost. Byl členem táborového orchestru. Šťastnou náhodou E. F. Burian přežil jako jeden ze 120 zachráněných katastrofu lodi Cap Arcona. Na ni a na další dvě bylo umístěno 9338 vězňů. Lodě byly vyslány na moře jako terč anglickým bombardérům. Buriana zachránil skok do moře. Po válce se Burian vrátil k divadlu, tentokrát jako oficiální představitel. Divadlo D se v roce 1951 změnilo v Armádní umělecké divadlo, Burian byl jmenován plukovníkem. K typické energii přistoupila netolerantnost, bezvýhradná stranická disciplína. V působivých povídkách Osm odtamtud a další z řady se ještě vrátil k prožitkům z vězení, v dramatech však nedovedl vybřednout z bludného kruhu ideologizace (Láska ze všech nejkrásnější, Není pozdě na štěstí, Pařeniště). Ze souboru vykřesával prvotřídní divadelnost založenou na přesné dikci a herecké ukázněnosti. Horečně psal, režíroval, hrál, komponoval, maloval, o nedělích pravidelně hovořil do rozhlasu. Zběsilé tempo vysilovalo, předčasná smrt se stala krutou daní za veškeré vypětí.
Se západočeským prostředím, zvláště s Plzní, Chodskem a Šumavou, je spojena také Eliška Krásnohorská, výrazná osobnost české literatury a ženského hnutí. Pražská rodačka, vlastním jménem Alžběta Pechová, si vydobyla literární věhlas zejména svými zdařilými librety k operám Bedřicha Smetany, s nímž navázala přátelský osobní kontakt právě v době svého plzeňského pobytu (Hubička, Tajemství, Čertova stěna, Viola). Její prozaickou, básnickou i novinářskou tvorbou prostupuje silný vlastenecký tón a zároveň i snaha o povznesení národní vzdělanosti. Mimořádně kultivovaná a všestranná žena vynikla i jako překladatelka z angličtiny (Byronova Child Haroldova pouť). Ceněna je i jako průkopnice českého feminismu - vydávala a redigovala časopis Ženské listy a z jejího popudu založil ženský spolek Minerva roku 1890 první dívčí gymnázium v Praze. Její plzeňský pobyt v letech 1867 - 1874 měl význam jak pro její vlastní tvorbu, tak pro rozvoj tehdejší plzeňské kultury. Přišla sem z Prahy společně s matkou, sestrou Bohdankou a bratrem Jindřichem Pechem, klavíristou a skladatelem, za druhou sestrou Julianou, provdanou za Hynka Pallu, učitele zpěvu a sbormistra plzeňského Hlaholu. Hynek Pall byl také náčelníkem plzeňského Sokola. K jejím blízkým přítelkyním patřila tehdy v Plzni i ředitelka plzeňské vyšší dívčí školy Božena Čechová, sestra básníka Svatopluka Čecha. Z Plzně se také roku 1871 Krásnohorská vypravila na Chodsko a na Šumavu. „Neodnesla jsem si z Chodska víc než dojmy, ať již z krásné přírody, nebo z rozmluvy s těmi statečnými lidmi,“ napsala přátelům. A právě z těchto dojmů vznikla básnická sbírka Ze Šumavy (1873). Jsou to patetické verše, často zaměřené proti tehdejší německé rozpínavosti a národnostnímu útlaku. Nejznámější je báseň Chodská, oslavující nezdolnost českého živlu, která dosáhla největší popularity za nacistické okupace, kdy byla tajně opisována a recitována , a to zdaleka nejen na Chodsku. Krásnohorská se v Plzni zapojila i do místního hudebního života, podnítila ustavení ženského sboru a několikrát zpívala sólové altové partie na hlaholských koncertech. Pro svého švagra, skladatele Pallu, napsala i text k jeho kantátám Noc nad Vltavou a Sláva jara. Bohužel právě v Plzni se dozvěděla o své nevyléčitelné kloubní nemoci, a proto se musela vzdát i snů o manželství a mateřství. Její obětavost a úsilí o povznesení českého školství a kultury bylo posléze oceněno v roce 1922 i čestným doktorátem Univerzity Karlovy. Ani v době opětovného přesídlení do Prahy však Krásnohorská kontakt s Plzní neztratila, zvláště živě se vždy zajímala o plzeňský hudební a divadelní život.
Syn krajského lékaře a posléze šéfa zemské zdravotní služby MUDr. Františka Škody a Anny Říhové pocházel po obou rodičích z Plzně. Rod Škodů - dle svědectví vnuka Emila Škody - byl z Dolan a sídlil v Letkově. Z roboty se osvobodil výkupem a kolem roku 1790 se rodina usadila v Plzni. Jan Škoda, děd slavného Emila Škody, byl mistrem kovářským -zaměstnával až dvaadvacet dělníků - a je pochován na Mikulášském hřbitově v Plzni. Emil Škoda se narodil 18. listopadu 1839, maturoval na gymnáziu v Chebu a vystudoval techniku v Praze a na univerzitách v Německu. V této době bylo Německo po technické a hospodářské stránce daleko před Rakouskem. Emil Škoda poznal prudký rozmach strojírenství a průmyslového podnikání v Magdeburku a v Brémách. Roku 1866 vypukla válka prusko - rakouská a Emil Škoda byl jako příslušník nepřátelského státu z Pruska vypovězen. Domů se vracel bez nadšení a celkem netečně přijal místo, které mu otec vyjednal v Plzni - stal se ředitelem strojírny hraběte Waldštejna. Předchozí ředitel Belani se rozhodl osamostatnit a založit vlastní závod na břehu řeky Radbuzy - to místo se dodnes jmenuje Belánka. Bylo jasné, že Waldštejnova strojírna se musí buď modernizovat, nebo nemůže obstát v konkurenci. Hrabě neměl do modernizace mnoho chuti a Emilu Škodovi strojírnu prodal. Mladý inženýr měl kapitál od otce a vídeňského strýce Josefa, který mu nechal připsat milion zlatých na účet u nejsolidnější rakouské banky. Mohl se tedy pustit do modernizace. Původní Waldštejnova strojírna stála v místech, kde jsou dnes divadelní sklady - v Tovární ulici. Příběh budování Škodových závodů zrcadlí skvělou kapitolu hospodářského rozmachu českých zemí druhé poloviny devatenáctého století. Je spojen s výstavbou železničního uzlu v Plzni - systém tratí z Plzně do všech světových stran byl vybudován za patnáct let, roku 1852 byla spojena železnicí Plzeň s Prahou. Škodův příběh je ovšem také příběhem budování moderního kapitalizmu. Zahrnuje obnovu hospodářství po prusko - rakouské válce, krach na vídeňské burze roku 1873 a následnou hospodářskou krizi, krachy bank a úvěrních společností i zakládání společností na podporu kolabujících podniků. Škodovce se nevyhnula ani neštěstí při výrobě - archivům vděčíme za zachování informací o tom, jak se majitel podniku stavěl k sociální otázce. Kapitola spojená s životem Emila rytíře Škody končí pro Škodovku přeměnou podniku v akciovou společnost. Zde se sluší uvést dvě čísla. Emil Škoda koupil v roce 1869 od hraběte Waldštejna jeho strojírnu za sto dvacet zlatých v hotovosti a 47 642 zlatých v dodávkách pro Waldštejnův důl Marie v Liticích. Když se roku 1899 přeměnily Škodovy závody na akciovou společnost, byl přínos Emila Škody oceněn na patnáct milionů rakouských korun. Emil rytíř Škoda zemřel v srpnu roku 1900. Jeho pohřeb byl obrovskou událostí pro celé město a okolí. Jako podnikatel patřil k nejvýznamnějším mužům své doby. Jako šéf byl v dobrém vztahu s kvalifikovanými dělníky a mistry, uměl ocenit práci a řemeslo ctil. Jako manažer měl dokonalou intuici pro otevírající se trhy - export do Ruska v době rakouské hospodářské krize byl geniální tah.
Narodil se 20.prosince 1887
v Mirošově u Rokycan. Možná, že to byla profese typografa v tiskárně
v Hankově ulici, možná něco jiného, co ho přivedlo nastálo do Plzně. Bydlel
ve Skvrňanech, kde se také v roce 1905 přihlásil do místní tělocvičné
jednoty Sokol. Patřil k velice aktivním členům a úspěšným cvičitelům, o
čtyři roky později, teprve dvaadvacetiletého, ho zvolili náčelníkem jednoty.
Emil Štrunc tuto funkci vykonával ještě v roce 1918, kdy už byl náčelníkem
celé plzeňské Sokolské župy. V Plzni se také stačil oženit. Za svého působení
v čele sokolské funkce věnoval Emil Štrunc hodně času tvorbě tělocvičných
prostných pro muže. Zdá se, že to byl přímo jeho koníček. Jako zkušený cvičitel
brzy pochopil, že končí čas dosavadního statického cvičení a na jeho místo musí
nastoupit nový, mnohem moderněji pojatý dynamický pohyb. V tomto
duchu Emil Štrunc neúnavně hovořil a publikoval. Ale ani slavná prostná mužů na
XI. všesokolském sletu nebyla dílem okamžiku.
František Křižík se bezesporu zařadil mezi přední české i
světové elektrotechniky a vynálezce. Často byl nazýván českým Edisonem. Část
jeho významné činnosti je spojena také s Plzní.
Známý český divadelní a filmový herec
Jindřich Plachta (vl. jménem Jindřich Šolle) se narodil 1. 7. 1899 v Plzni
Pod Všemi svatými č. 15. Jeho otec byl strojník, což bylo tradiční povolání
v této rodině. Matka pocházela z Přeštic. Malý Jindřich vyrůstal spolu
se dvěma sestrami Vilmou a Helenou. Od mládí se mu líbilo divadlo a toužil
dokonce po dráze spisovatelské. Rodiče však rozhodli, že bude úředníkem. Proto
v letech 1914 až 1918 studoval čtyřletou obchodní akademii v Plzni a
podle katalogů uložených v Archivu města Plzně získal 27. 6. 1918
absolutorium. Z doby studií pochází i jeho přezdívka Plachta podle dlouhé
pláštěnky, kterou za první světové války nosil. Již za studentských
let vystupoval v plzeňském divadle jako statista. Toto divadlo bylo známé
svojí dobrou tradicí spojenou zejména s postavou ředitele Vendelína Budila.
Na své působení na jevišti rodného města vzpomínal později Jindřich Plachta
s humorem - na vystoupení v Kovařovico- vých Psohlavcích (1916),
v operetě Z rozkazu Její Výsosti (1917) ve Vrchlického trilogii
Hyppodamie (1918). Účinkoval i v Janu Vývarovi od F. A. Šuberta společně
s Adolfem Kreuzmannem, který tehdy oslavil čtyřicet let herecké činnosti
(1918).
Narodil se roku 1912 v Plzni, kde prožil
své dětství. Z Plzně vedla Trnkova životní cesta nejen relativně záhy do
Prahy, ale vlastně do celého světa, kde byl znám a oceňován jako autor
animovaných, kreslených a loutkových filmů. Obdržel za ně řadu uznání a
prestižních cen např. Moliérovu cenu nebo Cenu H. Ch. Andersena aj.
K nejznámějším filmům patří: Bajaja, Zvířátka a Petrovští, Císařův slavík,
Arie prérie, Špalíček, Staré pověsti české, Osudy dobrého vojáka Švejka a četné
jiné, vždyť jich bylo na tři desítky.
„Kéž bys byl raději
nohu zlomil, než jsi na ta komediantská prkna vylezl, a tak i prkno na rakev
matce svojí vyhlídnul.“ Těmito slovy prý přijala zprávu o zahájení divadelní
kariéry svého syna na prknech, jež znamenají svět, matka Josefa Kajetána Tyla.
Není divu, pro tehdejší společnost byli herci obtěžujícím hmyzem, vyháněným
takřka z každého města a vesnice, kam kočovná společnost dorazila.
Když se řekne Josef
Skupa, automaticky se vybaví další dvě jména: Hurvínek a Spejbl. Postavičky,
které jsou stále natolik životné, že jsou pořád s námi. U jejich zrodu byl
právě Josef Skupa, profesor kreslení a matematiky v Plzni. Skupa přišel do
Plzně v době, která byla ideální právě pro loutkové divadlo. Televize
nebyla, ale děti toužily po zábavě tak jako dnes. V mnoha rodinách proto
bylo loutkové divadlo, které dokázalo zaplnit dlouhé zimní večery. Josef Skupa
byl výrazně výtvarně nadán. Není divu, že se právě proto brzy dostal
k loutkám. Když vypukla první světová válka, musel i Skupa s plzeňským
plukem na frontu. V dnešním Maďarsku se ale stalo něco, co ovlivnilo jeho
další osud. Kuchař mu opařil nohu vřelou kávou. Zraněný voják byl místo na
frontu poslán zpátky do Plzně. Skupa se v Plzni dostal do loutkového
divadélka feriálních osad. Bylo to v roce 1917. Divadélko patřilo spolku,
který posílal o prázdninách, tedy o fériích, děti ze zakouřeného města do
přírody. Spolek měl divadélko, aby z jeho zisku mohl pomáhat většímu počtu
dětí. Na jevišti tohoto divadélka Skupa s revolučním kašpárkem vedl řeči
proti Rakousko-Uhersku, vtipně upozorňoval, že tato říše musí zaniknout. Dokonce
s kašpárkem na jevišti Rakousko-Uhersko pochovával. Což bylo pochopitelně
dost odvážné. Po vzniku Československa se v roce 1919 stal Skupa profesorem
plzeňské reálky, ale začal také jako výtvarník působit v městském divadle.
A dál hrál v divadélku feriálních osad. Roku 1920 vznikla loutka Spejbla,
v roce 1926 pak přišel na svět Hurvínek. V roce 1930 se Skupa
osamostatnil a začal se loutkovému divadlu věnovat profesionálně. Malá skupinka
loutkařů křižovala republiku a dokonce také zavítala do zahraničí. Všichni,
kteří Skupu znali, vzpomínají, že to byl neobyčejný milý a srdečný člověk. To mu
ale nepomohlo, když byl v roce 1944 v Chrástu u Plzně zatčen gestapem.
Na sklonku války se mu podařilo uprchnout z rozbombardovaného vězení
v Drážďanech a dostal se domů. A tak mohl v květnu 1945 vydatně
pomáhat při vzniku plzeňského rozhlasu. Dokonce mu věnoval i gramofon a
mikrofon. Moc nechybělo a zůstal v rozhlase pracovat. Ale nakonec přece jen
své divadélko obnovil. To bylo až do roku 1949 jediné loutkové profesionální
divadlo u nás. K zásluhám Josefa Skupy patří i to, že si včas našel
následovníka, Miloše Kirschnera, takže jeho loutky žily dál i po jeho smrti roku
1957. Není bez zajímavosti, že právě v tomto roce se narodil dnešní
interpret těchto loutek Martin Klásek. Skupa nesporně obohatil několik generací
a v našem loutkářství zanechal nesmazatelnou stopu.
Mezi slavné a zároveň plzeňské rodáky patří interpret populárních písní Karel Gott, který svým zpěvem rozdává radost nejširším vrstvám posluchačů již 40 let. Narodil se 14. července 1939 v Plzni, ale rodiče se brzy přestěhovali do Prahy, kde Karel vyrůstal a s naší metropolí je svázán i celý jeho umělecký život. Na přání otce se vyučil elektromechanikem, řemeslu se však dlouho nevěnoval, protože ho stále přitahovala hudba. Již koncem 50.let se zúčastnil amatérské soutěže nazvané Hledáme nové talenty a po prvních pěveckých úspěších se přihlásil ke studiu na pražskou konzervatoř . Tam se stal žákem známého pěveckého pedagoga Konstantina Karenina, na něhož v pozdějších letech mnohokrát s vděčností vzpomínal. Jako zpěvák se začal prosazovat nejdříve v pražských kavárnách, ale záhy (na počátku 60. let) ho přizval ke spolupráci dirigent profesionálního orchestru Karel Krautgartner. S tímto tělesem absolvoval Gott v roce 1961 svůj první úspěšný zahraniční zájezd do tehdejšího Sovětského svazu a východního Německa. Za významný mezník ve své umělecké kariéře považuje sám Karel Gott rok 1963, kdy se stal členem divadla Semafor a poté divadla Apollo. Neméně závažný byl rok 1970, od něhož se datuje jeho dlouholetá spolupráce s orchestrem Ladislava Štaidla. Gottovo pěvecké umění začalo získávat vavříny nejen doma v Československu, ale po mnoha úspěšných turné se jeho popularita rozšířila snad do všech zemí světa. Sám o sobě tvrdí, že je zpěvák bel canta, i když vyrůstal ruku v ruce s rockem, má ho rád, a dokonce dokáže zazpívat i jazz. Ovšem je známo, že nad jeho možnosti nejsou ani tenorové operní árie , stejně jako melodie z operet, muzikálů či country. Za své pěvecké umění získal řady nejrůznějších ocenění od odborných porot, ale zvítězil i v posluchačských soutěžích např. o Zlatého slavíka. Tuto cenu obdržel v průběhu let více než dvacetkrát. Četnými cenami vyjadřovaly své uznání především za množství prodaných desek rovněž gramofonové společnosti, s nimiž navázal spolupráci. Na některých koncertech spolupracoval nejen s dalšími zpěváky populární hudby, ale i s významnými světovými pěvci. Rád např. vzpomíná na koncerty s Evou Urbanovou, což byla podle jeho slov milá spolupráce, a společná vystoupení s ní řadí ke svým největším zážitkům. Jeho mimořádné domácí i zahraniční úspěchy jsou zaslouženým oceněním jeho pěveckého umění. Karel Gott se prosadil ovšem rovněž jako herec, když účinkoval v několika českých filmech, a úspěšný je i při realizaci svého koníčka, jímž je malování. Jako vskutku výjimečná osobnost se umělec stal v průběhu let idolem publika bez rozdílu věku nejen doma, ale i v zahraničí.
Narodil se 18. listopadu 1852 v jihočeských Miroticích u Písku. Byla to chudá rodina. Tak chudá, že její otec musel v mládí zanechat studia a přijmout nepříliš výnosné místo obecního písaře. Peněz se o to více nedostávalo, když Mikolášovi bratři, později i on sám, začali studovat v Písku. I další život byl k rodině Alšových neobyčejně krutý. Mikolášovi bratři zemřeli ještě mladí, nedlouho po nich i matka. Otec se z chudoby zřejmě nikdy nedostal, a tak syn Mikoláš musel vedle studií stále shánět peníze na obživu. Talent k malování se u Alše projevil už v dětství. Ale prokázat jej tvorbou kreseb na velkých plochách, po níž dlouho toužil, se mu stále nedařilo. S nepochopením se setkal za studia na pražské akademii, s ponižováním při snaze osobně namalovat vítězné lunety soutěžního cyklu Vlast ve foyer Národního divadla začátkem 80. let. A tak nakonec zlomem krušného Alšova osudu a okamžikem prvního většího uznání jeho malířského mistrovství se stala teprve plzeňská tvorba sgrafit, která tvořil v letech 1892 - 1904. To už mu bylo čtyřicet let. Podnětem k Alšovu působení v Plzni byla nabídka architekta Stecha k výzdobě průčelí jeho firmou stavěných domů. Aleš tuto asi nečekanou příležitost k prezentaci svého umění a samozřejmě i k získání konečně slušného výdělku neodmítl. Už v červenci 1892 s lehkostí sobě vlastní načrtl první karton sgrafita, zobrazující trh v Plzni, pro domy na rohu Tovární a Kollárovy ulice. V dalších letech k nim přidal sgrafita Obléhání Plzně husity, Mansfeld dobývá Plzeň, Chodská stráž, Svatý Václav a mnoho jiných včetně nádherných dvou postav středověkých rytířů na koních, zdobící dům U Červeného srdce na náměstí. Teprve tehdy oči veřejnosti procitly a lidovému umělci se dostalo zaslouženého uznání. Mikoláš Aleš za svých pobytů v Plzni jen nekreslil sgrafita. Procházel se v ní ulicemi, pozoroval různé typy lidí a s některými si i rád popovídal. Se Stechovými zase zajížděl do okolí města a zajímal se tam o historické památky stejně jako o prostý život venkovanů. Všude s sebou nosil nezbytný zápisníček, do něhož si kresbičkami zaznamenával svoje zážitky. Zdá se, že právě za dnů prožívaných v Plzni byl malíř Mikoláš Aleš poprvé v životě opravdově šťastný.
Kdo by
neznal pana Miroslava Horníčka. A kdo by nevěděl, že se narodil právě
v Plzni. Na rozdíl od nás mladších tady má i rodný dům v Karlově ulici č.
36. Dnes je tam penzion a ve
sklepě, kde bývalo uhlí, najdete dokonce bar. Ale to je náhoda, to není na
počest pana Horníčka. Když půjdete kolem, nemusíte hloubat, ve kterém poschodí
asi kdysi bydlel. Bydlel totiž všude. Snad proto má k této ulici a
k tomuto domu takový vřelý vztah. Kdykoliv je v Plzni, snaží se tam
alespoň na minutku zaskočit. Narodil se v prvním poschodí. Potom se
s rodiči přestěhoval do přízemí, kde také napsal své první povídky. Některé
byly i otištěny v novinách pod různými pseudonymy, takže je nejde
vystopovat. Pan Horníček dodává: „Naštěstí.“ Nakonec žil s maminkou ve
druhém poschodí, odkud se už přestěhoval do Prahy. Takže se dá říci, že dům č.36
v Karlově ulici doslova probydlel.
Narodil se v Plzni 14. února 1919
a již od mládí ho ovládala touha po cestování, poznávání a dobrodružství. Se
svým nejvěrnějším a nejbližším přítelem Jiřím Hanzelkou se seznámil při studiích
na vysoké škole v Praze. Ze školy vyšli nejen jako všestranně vzdělaní
komerční inženýři, ale i jako muži odhodlaní uskutečnit svůj největší životní
sen, cestu kolem světa. Pro svůj pečlivě připravený záměr získali podporu
státních orgánů i mnohých továren, protože jejich cesta měla pro republiku i
velice podstatný ekonomický a kulturní význam. Oba odvážlivci chtěli v pro
nás exotických zemích propagovat výrobky našeho průmyslu a současně seznamovat
nejširší československou veřejnost se svými zážitky prostřednictvím knih, filmů,
rozhlasových relací a seriálem přednášek. Kopřivnická Tatra jim poskytla jeden
ze svých automobilů, který prokázal
až neskutečnou odolnost v extrémních podmínkách Afriky a Ameriky. Na jaře
roku 1947 se s nimi a jejich autem rozloučily davy lidí před pražským
autoklubem. První cesta do Afriky a Jižní Ameriky skončila v roce 1950, na
druhou cestu do Asie a Oceánie se vydali v letech 1959 - 1964, tentokrát
již s větším štábem a většími tatrovkami.
Výsledkem těchto cest byla celá řada filmů
(Afrika, Od rovníku ke Stolové hoře, Z Argentiny do Mexika), knihy
fotografií (Minarety, fíky, popelky, Údolí u nebe) a zejména cestopisů, které se
staly doslova hitem - Afrika snů a skutečnosti, Tam za řekou je Argentina, Přes
Kordillery, Tisíc a dvě noci, Mezi dvěma oceány. V 70. letech nesměly
jejich knihy vycházet, protože oba cestovatelé zaujali naprosto nekompromisní
postoj k politické situaci v Československu a k okupaci naší země
vojsky pěti armád v roce 1968. Normalizace měla na svědomí i pohnutý osud
dalších knih obou autorů. Kniha Světadíl pod Himalájem byla v roce 1969
připravena k expedici v obrovském nákladu 120 000 výtisků, avšak ke
čtenářům se dostala pouze omezená část nákladu, byla zakázána její propagace a
vlastně i vystavování ve výlohách knihkupectví. Další titul Cejlon - ráj bez
andělů „vyšel“ v roce 1975 v nákladu 44 bibliofilských svazků ve dvou
vydáních, vždy originál a deset kopií, které vyšly z psacích strojů obou
autorů. Samizdat doplňovaly fotografie a ručně vyráběné mapy, které koloroval
Ludvík Vaculík. Skutečného vydání se tento titul dočkal až v roce 1991.
V roce 1990 vyšla i ekonomická a politická analýza bývalého Sovětského
svazu Zvláštní zpráva č.4. Léta po roce 1969
znamenala pro oba přátele hledání nových zdrojů obživy i nových životních
jistot. Jiří Hanzelka se na konec stal sadařem v bývalých zahradách
Strahovského kláštera v Praze na Petříně. Miroslav Zikmund se však nemohl
cestování vzdát. Protože nemohl opustit hranice své země, cestoval alespoň do
minulosti, ke kořenům své rodiny. Stal se častým hostem badatelny Státního
oblastního archivu v Plzni, kde se s důkladností sobě vlastní věnoval
studiu matričních knih.
Narodil se 9.10. 1847 v
Praze a zemřel 26.3. 1928 v Plzni. Režisérskou i
hereckou dráhu Vendelína Budila formovala praktická zkušenost z kočujících
divadelních společností. V období let 1887 - 1900 řídil svojí vlastní společnost, jež byla po souboru
Národního divadla považována za nejkvalitnější těleso.
[konec]